Zamyšlení nad tím,
co potkáváme

Kokotice (Cuscuta) je rod parazitických rostlin bez chlorofylu, který připomíná spíše klubko žlutých, oranžových nebo červených provázků. Tato rostlina mě zaujala díky pořadu Meteor na Českém rozhlase 2.

Mladá rostlinka po vyklíčení vytvoří jen jednoduchý, nitkovitý výhonek. Ten se začne pohybovat v malých obloucích a hledá hostitele. Kokotice musí rychle uspět — semeno jí dá do začátku jen omezené zásoby. Pokud včas nenajde vhodnou rostlinu, na kterou se napojí, zahyne. Jakmile se jí to podaří, původní kořínek ztrácí význam. Kokotice se už neobrací k půdě, ale k hostiteli. Obtočí jeho stonek a vytvoří zvláštní přísavné orgány zvané haustoria. Ta pronikají do pletiv hostitelské rostliny a napojují se na její cévní svazky. Právě tudy proudí látky, které hostitel normálně používá pro svůj vlastní růst. Kokotice se na tento proud připojí jako černý pasažér. V češtině se jí kvůli jejímu chování říká také otáčka, otočka nebo užerka. Většina rostlin stojí na vztahu se světlem, půdou, vodou a vzduchem. Kokotice tento vztah zkrátila — místo aby sama budovala celý systém příjmu a výroby živin, využívá rostlinu, která to udělala za ni. Je na hostiteli výživově závislá v naprosto zásadní míře a nemá běžně fungující fotosyntézu.

Potud svět rostlin. Mně to připomnělo něco z našeho světa lidí. I nám hrozí, že se upneme na druhého člověka v takové míře, že se na něm staneme naprosto závislí. Tím se ale stane naše existence velmi křehkou — stojí a padá s naším „hostitelem". Podobně jako oné rostlině nám odumřely kořínky, které přinášely vlastní (těžce vydobytou) výživu. Říká se tomu body podpory, zdrojové záležitosti. Už nepěstujeme své koníčky, nekontaktujeme své přátele, nepěstujeme svou originalitu… A co se stane v případě, že nás „hostitel" opustí? Složitá situace — jsme bez kořenů, které by nás vyživovaly, a kmene, který by vytvářel podporu pro další růst.

Nebo je to trochu obráceně, a někdo nás začne k sobě připoutávat takovou měrou, že nás na sobě učiní naprosto závislými. Způsob, jakým si nás bude nárokovat, bude vytrhávat jednotlivé kořínky, lístky, které nás poutaly k prostředí a přinášely výživu. Tak se nám může stát to samé, co se občas děje kokotici a hostiteli, kdy — vyčerpaní — zahynou oba.

Co je prevencí? Vědci zjistili, že kokotice si dokonce vyměňuje geny se svým hostitelem — probíhá jakýsi vzájemně výhodný obchod. Proč se vzájemně neobohacovat? To je ale možné jedině tehdy, když si každý zachová a rozvíjí své nezávislé zdroje. Pak může taková symbióza opravdu vzkvétat.

Zalíbil se mi nápad fotit stromy hezky zespoda při kmeni, od kořenů. Vyjdou tak úžasní obři! A při tom jsem si uvědomil, jak záleží na úhlu pohledu: může být hodně klamavý, zrádný – že mě bude zúzkostňovat, ale taky poučný – že mě povede k pokoře. Možná potřebuji trochu poodstoupit, abych vnímal realistické poměry. Uklidnit se, že to, co přede mnou stojí, není tak mohutné, tak mocné, jak se to jeví. Nebo naopak potřebuji přistoupit blíž, aby mě uchvátila velikost toho, před čím stojím, čemu jsem nablízku.

V bibli, v žalmu číslo 131 se píše: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu…" Tento krátký žalm (má pouze 3 verše) je známý jako píseň o pokoře, důvěře a ztišení duše před Bohem. Vyjadřuje postoj člověka, který netouží po moci ani po věcech, které přesahují lidské možnosti.

To neznamená, že by člověk neměl jít za záležitostmi, které ho uvádí v úžas, ba právě naopak. V této souvislosti bych rád upozornil na knihu Petera Wohllebna s názvem Tajný život stromů. Jejím podtitulem je: Co cítí, jak komunikují. Objevování fascinujícího světa. Název i podtitul je více než výmluvný. Člověk nabyde přesvědčení, že stromy jsou nejen živými organismy, ale přímo živými bytostmi. Že spolu komunikují – využívají podhoubí coby jakýsi internet, že jsou vzájemně solidární – posílají si živiny, ale taky propadají konkurenčnímu boji. Člověk se v knize dozví tolik zajímavých podrobností, že si maně zavzpomíná na přátelské Enty z Pána prstenů, obyvatele Fangornského lesa. A uvědomí si, že jsou to skutečně naši bratři, jak je něžně oslovoval svatý František z Assisi, který v přírodě spatřoval odlesk Stvořitelovy velikosti.

Při své potulce k hradu Seeberg, kousek od Františkových lázní (romantické místo – vřele doporučuji), jsem potkal houpačku. Takovou tu „klasickou", kterou si velmi dobře pamatujeme my starší ročníky ze svého dětství. Byl-li na zahradě, u domu, vzrostlý strom, musela z jeho větve viset taková houpačka! Samozřejmě jsem se pohoupal. Předtím jsem se ale pořádně rozhlédl, přece jenom už mám svých 55…

A zavzpomínal jsem na jednu svou klientku, se kterou jsme při terapii houpačku využívali. Tedy ne tu fyzickou, ale imaginární: bylo to jediné místo z jejího dětství, kde jí bylo dobře, které měla, paradoxně, spojené s bezpečím. A tak jsme se při probírání se traumatickými zážitky vraceli na houpačku. Říká se tomu kotva. Kotvili jsme, aby se uklidnila, zase získala rovnováhu, a mohli jsme pokračovat.

Taky mi sdělovala, že si začíná houpačku užívat, když ji někde v přírodě potká. Prostě houpačka má své kouzlo. Možná že nám připomíná i něco staršího a hlubšího – houpání v kočárku, v náručí naší maminky?

V časopise Psychologie dnes, v prosinci 2022, vyšel inspirativní článek s názvem „Pečovat o vnitřní dítě". Autor představuje techniku, která nás má zklidnit ve chvílích psychické nepohody – kdy se postaráme o své nitro jako maminka o své dítě. Prostě ji napodobíme v tom, když si vezme rozrušené dítě do náručí, kolébá ho, hladí, případně položí hojivě ruku na bolavé místo, a slovně utěšuje, aby se dítě zklidnilo. Ať už takhle či vyřáděním se na houpačce – každopádně stojí za to, pečovat o své vnitřní dítě.

Výlet do Konstantinových Lázní mně poskytl příležitost k připomenutí si pojmu, který si zakladatel psychoterapeutického přístupu – ve kterém jsem vyškolen – Fritz Perls vzal do štítu: gestalt (gestalt terapie).

Když se podíváte na úvodní fotku: Co vidíte? Amforu, vázu? Nebo turistovy nohy líně svěšené na skále porostlé mechem? Řeknete si: „Šálí mě zrak, nebo schopnost správně vnímat?“ Záleží, na co se soustředíme (co vystupuje do popředí): buď na figuru (prostor ohraničený nohama), nebo na pozadí (nohy a okolí) rámující figuru. S takovými hrátkami se zabývali němečtí autoři tvarové psychologie (tzv. Gestaltpsychologie). Německý pojem gestalt se do češtiny překládá jako tvar, forma, struktura nebo celistvý útvar. Vyjadřuje základní myšlenku, že celek je více než pouhý souhrn jeho částí – lidská mysl vnímá věci jako uspořádané celky, nikoliv jen jako izolované dílčí kousky. Když se dívám na obraz, nevidím jen jednotlivé tečky barvy, ale rovnou celý výjev (s tím si vyhrával malířský směr impresionismus a do dokonalosti to přivedli pointilisté – otcové moderní tiskařiny). Tak funguje naše vnímání: mozek si neúplné tvary automaticky doplňuje a organizuje je do smysluplných vzorců.

V tomto duchu gestalt terapie vnímá člověka jako nedílný celek – propojení emocí, těla, myšlenek a okolí. K tomu okolí (to je to pozadí k figuře) patří veškerý kontext života konkrétního člověka: jeho sociální prostředí, ale i historie jeho života, kultura, i transgenerační záležitosti, to, co jsme dostali do vínku od našich předků. To vše dává našemu životu, prožívání v přítomnosti tvar.

Ale nezoufejme: náš kontext není prostě jakousi fatální formičkou, která nám dá nezměnitelný tvar. Je pro nás, pravda, důležité, abychom si zvědomili, co a jak nás dosud formovalo (případně de-formovalo). A dobrá zpráva je, že s patřičnou podporou můžeme sami sobě dávat tvar, pro který se, tentokrát svobodně, rozhodneme.

V polovině července jsem se se svým synovcem Jeremiášem vydal na výlet na zříceninu hradu Cimburk. Synovec má deset roků a je – jak se říká – hlava otevřená. Byla to pro mě taková malá škola mindfulness, všímavosti: nad čím vším on jen dokázal žasnout, čeho všeho si všiml, co já bych snadno přehlédl! Pravda, někdy by mu pomohlo všímavosti méně, jako třeba když se nedokázal odpoutat od okolo nás poletující vosy, sotva jsme se usadili k svačině, málem by se ani nenajedl. Prokázal jsem se jako dobrý žák svého malého učitele – všiml jsem si na 1. nádvoří hradu soukající se housenky. No, pravda, ono bylo skoro nemožné si jí nevšimnout! Bylo to takové krásné zářivě zelené jelítko, zvící mého ukazováčku, valící se napříč prostranstvím. Ne, něco takového jsem opravdu jaktěživ nepotkal. Tak jsme ji chvíli konsternovaně pozorovali, vyfotili, natočili video.

Přimělo mě to pak doma poprvé zapojit AI do vyhledávání podle fotky. A přesto, že je jenom mrtvým strojem, zajásala: „Tohle je úžasný úlovek! Jde o housenku martináče hruškového.“ Jedná se o největšího motýla v Evropě. Dospělá noční můra má v rozpětí křídel až 15 centimetrů a vypadá jako obří hnědá sova s výraznýma očima na křídlech. Housenky žijí v korunách stromů, kde okusují listy — milují hrušně, jabloně, trnky, mandloně nebo ořešáky. A na konci léta housenka ze stromu sleze na zem, splétá neuvěřitelně pevný hnědý zámoták (kokon) a v něm přezimuje. Dospělý motýl vyletí až další rok na jaře. A tak to vypadá, že při tom letošním průběhu horkého léta, si to holt paní housenka k zakuklení namířila s předstihem o víc než měsíc.

Mě to ale přivedlo k malému zamyšlení nad dospíváním.

Jako se z ošklivé housenky a ještě ošklivější kukly vyklube krásný motýl, tak se z dítěte má díky dospívání vyklubat krásný dospělý člověk. V dítěti, podobně jako v té housence, a v dospívajícím, podobně jako v té kukle, je už skrytý ten potenciál krásy. Některé housenky ten přerod stihnou třeba už za 2 týdny, některým to trvá – jako v případě naší krasavice – téměř rok. To je, panečku, slušný rozdíl! Na místě je především trpělivost a velkorysost: a to jak u dospívajících, tak – a možná především – na straně rodičů. Dát důvěru tomu procesu někdy dost velkých a překotných změn: kdy se mění tělo skoro k nepoznání, hlas u kluků…, ale především té vnitřní přestavby, projevující se ve výkyvech nálad a nevypočitatelnosti chování (krásně je to zachyceno v animáku V hlavě II, který vřele doporučuji). A tak dělejme vše pro to, ať se touto nutnou růstovou etapou (přestavbou) prochází s co největším prospěchem a s co nejmenším negativním dopadem pro „rodícího se motýla“ – aby neměl polámaná křídla nebo snad neutrpěl ještě něco horšího…

V sobotu jsem si vyrazil autem na výlet. Sjedu z asfaltky zaparkovat hezky do stínu. Vylezu z auta a ejhle: „Ssssss." Nebyl to had, ale pořádný hřebík zaražený do pneumatiky. Chvíle emoční bouře: „Do pr…!" Uklidňuju se. Zas taková tragédie to snad nebude: chvíle zdržení a doma se postarat o opravu. To jsem však netušil, jaké martýrium mě teprve čeká!

Vytáhnu rezervu s klíčem k uvolnění šroubů. Ale jejda, ať to zkouším, jak zkouším, klíč na šrouby kola ne a ne napasovat. „Do pr…", ulevuji si na adresu lajdáků ze Škodovky, kteří k rezervě dali nepatřičný klíč. Začínám se potit. Do toho vedle mě zaparkuje pán se dvěma kluky. A je mi trochu líp, protože to mám s kým sdílet. A nejen to, pán aktivně vytahuje z auta přehlídku klíčů. Všechno marné. Pobaví mě hláškou, „že jsem ho zachránil": nebýt mě, tak by si na ten hřebík ve stínu najel sám.

Nijak zvlášť mě to nepotěší, nervozita narůstá: co teď?! A jak je to vůbec možné, že klíč nepasuje?! Auto je dva roky staré, rezerva s příslušenstvím funglovka. Zase mě opanovává emoční bouře, pocit zmaru, naštvání, panika… Ale nakonec… po telefonické konzultaci, kdy už jsem se smiřoval s vidinou odtahu, se ukázalo, že klíčová byla ta blbůstka, kterou moje oči při vyndávání rezervy jen přelétly: umělohmotná pinzeta! Tou se prosím pěkně sundávají umělohmotné krytky šroubů. Koho by to ovšem nenapadlo, že – obzvlášť když dokonale imitují kov.

A tak jsem si z výletu odnesl názorné poučení, jak důležitou roli může v prevenci a řešení panické ataky hrát mindfulness, všímavost a zachování chladné hlavy, selského rozumu. Vím, že se to snadno řekne, ale možná, že často máme po ruce vše, co ke zvládnutí potřebujeme.

Asi nikde jinde na světě to nemůže být paradoxnější než v Tokyu, třicetimilionové megapoli, kde lidé žijí namačkáni jako sardinky, ale trpí stále větším nedostatkem obyčejné lidské vzájemnosti. V Japonsku se dá mluvit přímo o epidemii — osamělost trápí přes 30 % populace.

Pro dva aktéry filmu — muže a ženu na prahu padesátky, kteří kromě svého dětství nepoznali blízký vztah — svitne nová naděje. Především díky chatové podpoře neziskovky, která je zachytí v nejhlubší krizi, kdy chtějí ukončit svůj život. Konečně jim někdo v jejich bolestech vážně naslouchá.

A povzbudí v hledání nového smyslu života — muž si pořídí sovu, která mu pak nečekaně pomáhá bourat komunikační bariéry; žena naváže životodárný kontakt s podobně osamělou kamarádkou ze střední.