V sobotu jsem si vyrazil autem na výlet. Sjedu z asfaltky zaparkovat hezky do stínu. Vylezu z auta a ejhle: „Ssssss." Nebyl to had, ale pořádný hřebík zaražený do pneumatiky. Chvíle emoční bouře: „Do pr…!" Uklidňuju se. Zas taková tragédie to snad nebude: chvíle zdržení a doma se postarat o opravu. To jsem však netušil, jaké martýrium mě teprve čeká!
Vytáhnu rezervu s klíčem k uvolnění šroubů. Ale jejda, ať to zkouším, jak zkouším, klíč na šrouby kola ne a ne napasovat. „Do pr…", ulevuji si na adresu lajdáků ze Škodovky, kteří k rezervě dali nepatřičný klíč. Začínám se potit. Do toho vedle mě zaparkuje pán se dvěma kluky. A je mi trochu líp, protože to mám s kým sdílet. A nejen to, pán aktivně vytahuje z auta přehlídku klíčů. Všechno marné. Pobaví mě hláškou, „že jsem ho zachránil": nebýt mě, tak by si na ten hřebík ve stínu najel sám.
Nijak zvlášť mě to nepotěší, nervozita narůstá: co teď?! A jak je to vůbec možné, že klíč nepasuje?! Auto je dva roky staré, rezerva s příslušenstvím funglovka. Zase mě opanovává emoční bouře, pocit zmaru, naštvání, panika… Ale nakonec… po telefonické konzultaci, kdy už jsem se smiřoval s vidinou odtahu, se ukázalo, že klíčová byla ta blbůstka, kterou moje oči při vyndávání rezervy jen přelétly: umělohmotná pinzeta! Tou se prosím pěkně sundávají umělohmotné krytky šroubů. Koho by to ovšem nenapadlo, že – obzvlášť když dokonale imitují kov.
A tak jsem si z výletu odnesl názorné poučení, jak důležitou roli může v prevenci a řešení panické ataky hrát mindfulness, všímavost a zachování chladné hlavy, selského rozumu. Vím, že se to snadno řekne, ale možná, že často máme po ruce vše, co ke zvládnutí potřebujeme.
